Blog

Milí čtenáři, v této rubrice bych Vám ráda zprostředkovala, jak to s bezlepkovou dietou mají lidé, kterých si vážím a kteří jsou pro mne z různých důvodů velkou inspirací. Věřím, že Vás toto čtení osloví a že třeba najdete nové tipy, jak si s životem na bezlepkové nebo jiné dietě lépe poradit.

Dovolím si teď malou odbočku, která vysvětlí, proč jsem si vybrala pro první rozhovor dnešního hosta. Doba koronavirová je náročná. Většina z nás se snaží ze všech sil každý den zvládnout několik v podstatě neslučitelných rolí a pro někoho je současná situace doslova otázkou přežití.

Pro mne osobně je toto období příznačné naprostým nedostatkem času. Mám ho zoufale málo. A tak jsem se rozhodla k prvnímu rozhovoru o životě s bezlepkovou dietou vyzvat celiaka mně nejbližšího -  svého manžela. A ono to vlastně dává i hlubší smysl. Můj muž Pavel je totiž důvodem, proč jsem se o bezlepkovou dietu začala zajímat a je mým velkým podporovatelem nejen v této oblasti. Tak pojďme na to.

Pamatuješ si na svoje první bezlepkové Vánoce?

Upřímně, asi ani moc ne. První bezlepkové Vánoce se mi nějak zvlášť nevybavují.  Na to, že mám celiakii, jsem přišel někdy na podzim. Pamatuji si, že jsem měl strašnou chuť jít do pekařství. Chybělo mi tam jít a něco si koupit. Nemusím čokoládu a další klasické sladkosti. Pro mne vždy byla největším potěšením návštěva pekařství  - rohlíky, dalamánky, koláče, buchty, vánočka. Ach jo, moje milované pekařství se stalo zakázaným územím. Vánoce si nepamatuji. Vím, že jsem je slavil bez cukroví, měl jsem sušené ovoce a oříšky. Dostal jsem takový proutěný stromeček, mám ho doma ještě schovaný, který byl těmito dobrůtkami naplněný. Na štědrovečerní večeři jsme měli rybí polévku, moji porci jsme nezahustili, a smaženého kapra obaleného v kukuřičné strouhance.

Ano, to potvrzuji. První bezlepkové Vánoce byly opravdu bez cukroví. Měli jsme doma mimino a nevěděli, kde nám hlava stojí. Teprve na ty další jsme pekli linecké, perníčky a Masarykovo cukroví z pohankové mouky. Pamatuji si však, že babička přijela z Valmezu s vánočkou, pohankovou, málem ji nepřivezla, tak moc jí nevěřila. A také si pamatuji, jak jsi byl nadšený a jak jsi statečně tu „drobilku“ celý týden jedl. Babička naštěstí použila formu, a tak se jí vánočku podařilo upéct i bez psyllia nebo gum, o kterých jsme tenkrát ani netušili, že existují.

Jak dlouho jsi na dietě? A je něco, co Ti i po těch letech chybí?

Na bezlepkové dietě jsem víc jak 7 let. Myslím si, že celiakie a s ní spojená dieta se v současnosti dají už pěkně zvládnout. Nabídka produktů je docela široká, informace i recepty jsou díky internetu na dosah. Co však stále chybí, je povědomí veřejnosti. Problém vidím hlavně v oblasti veřejného stravování, kde si personál plete lepek s laktózou a nemá snad ani žádnou snahu si potřebné informace zjistit. Doma si člověk nastaví systém, na návštěvu se dá jít s vlastním jídlem (v případě, že hostitelé o mé dietě neví a neměli by mi pravděpodobně co nabídnout), ale v restauraci je to bohužel úplně jiný příběh. Tam mi opravdu něco chybí.

Toto vidím také jako velkou příležitost pro zjednodušení života s dietou.

Pamatuji si, když jsme kdysi byli na dovolené v Rakousku. Říkal jsem si to je západní Evropa, tady bude bezlepek úplná pohoda, budou to mít zmáknuté. Jaké pak přišlo rozčarování, když jsme přišli do restaurace a na otázku, co mají bezlepkového, přišla strohá odpověď „NIC“. „A můžete mi něco připravit?“ „NE“. Neměl jsem vůbec sílu jim něco vysvětlovat, vy jste měli „wiener schnitzel“ a já mátový čaj.

Ano, tu nepříjemnou situaci si pamatuji. Měli jsme chuť otočit se na podpatku, ale další restaurace byla v nedohlednu a dítě potřebovalo oběd. Byl jsi tak zklamaný, že jsi nechtěl ani salát.

Na druhou stranu nikdy nezapomenu restauraci na Modravě na Šumavě. Když jsem se servírky zeptal, co mi mohou udělat bezlepkového, dostal jsem neuvěřitelnou odpověď. “Cokoli si vyberete z jídelníčku, Vám připravíme v bezlepkové variantě.” Cítil jsem se neuvěřitelně skvěle, objednal si smažený řízek a palačinku a cítil takové nadšení, které může pochopit snad jen celiak. Později jsme se tam ještě několikrát vrátili a zjistili, že paní majitelka je také na dietě. Nabídnout jídlo zákazníkům s potravinovým omezením brala jako naprostou samozřejmost a takto by to podle mne neměli vidět pouze celiaci.

 Znám Tě a tak vím, že se nikdy dlouho netrápíš a že hledáš řešení i tam, kde zdánlivě nejsou. Jsi často na cestách a stravování v restauracích se nevyhneš. Jak sis poradil s těmito v podstatě pravidelnými nedorozuměními při objednávce bezlepkového jídla? Máš pro nás nějaké tipy, jak si s personálem v restauracích poradit?

 Já si myslím, že je to vše o očekáváních. Když člověk nečeká nic, může být jen pozitivně překvapený. Jakmile čeká, že si bude moci dát vše, bude zklamaný. Přiznám se, že jídelní lístek celý nečtu, přijde mi to zbytečné, navíc v něm jsou často chyby, a proto mu nevěřím. Procházím jen jídla, která neobsahuji alergen 1 a ještě si u obsluhy a často i u kuchaře ověřuji, zda se jedná opravdu o jídlo, které neobsahuje ani miligram lepku. Vždy se snažím dát restauraci šanci, když tápou, vysvětlím, co je OK a co celiak nesmí. Velmi oceňuji, když najdeme řešení. Podle mne se člověk s dietou musí smířit a já jsem šťastný za každé bezlepkové jídlo.

Strašně mne však mrzí, když se setkám s reakcí stylu, že je to můj problém. Ano, šel jsem do restaurace, že se tam najím a bezlepková restaurace to nebyla. A ano, dietní omezení je moje věc. Je jen škoda, že se o bezlepkové dietě a jiných dietách víc nemluví a že personál restaurací neví, jak s ní naložit. Asi nikoho dnes už nepřekvapí kolečkové křeslo v tramvaji, tak proč dotaz na bezlepek v restauraci velmi často obsluhu zaskočí.

Pořešili jsme strasti života na dietě, na řadě je druhá strana mince. Co Ti život s bezlepkovou dietou dal? Vidíš nějaká pozitiva? Je něco, za co jsi vděčný? Něco, co by se asi nestalo, kdyby se diagnóza celiakie neobjevila?

Celiakie mne naučila plno věcí. Jako třeba radovat se z maličkostí a vážit si momentů, kdy prostě jen “můžu” dělat a jíst to, co ostatní! A jsem za tyto zdánlivé drobnosti neuvěřitelně vděčný.

Dávám si pozor na to, co jím. Bez celiakie bych asi jel v “main streamu”, kupoval polotovary a hotové potraviny se vším, co v nich je a co mému tělu úplně neprospívá. Teď si jídlo víc vychutnávám a to v plném slova smyslu. Jím zdravěji, víc poslouchám své tělo, dokážu lépe odhadnout, co v danou chvíli chce a potřebuje. To bych se asi jinak nikdy nenaučil. Dnešní uspěchaná doba kvalitnímu stravování moc nenapomáhá.

A v neposlední řadě jsem hrdý sám na sebe. S bezlepkovou dietou jsem začal sám péct. Tak dlouho jsem zkoušel upéct dobrý bezlepkový chléb, až se mi to podařilo. Pak přišly na řadu další věci. Knedlíky, vánočka, větrníky. Je to úžasný pocit, když něco upečete nebo uvaříte sami a ostatním to chutná. Pokaždé, když se mi něco povede, mám velikou radost a rovnou přemýšlím, jak tu laťku posunu zase dál. Hodně lidí jakákoli limitace brzdí, já jsem se rozhodl, že mne bude rozvíjet a posunovat dál. 

Omezení jako výzva ke zkoušení nových věcí, to je Tvůj přístup a já s ním souzním.  A co bys našim čtenářům popřál do vánočního času a nového roku.

Asi to zní jako klišé, ale hlavně ZDRAVÍ! Všechno ostatní už nějak dopadne. Také bych všem chtěl popřát, aby těch “pozitivních drobností”, o kterých jsem hovořil, bylo čím dál více. A abychom se nebáli je sami aktivně vyhledávat, jít jim naproti a žít naplno.

I já se připojuji s přáním všeho dobrého a těším se na vás v dalším čísle s novým hostem na počtenou.

Eva Toman Rousová

Původní profesí jsem procesní inženýrka, zájem o lidi mne však od výrobních systémů zavedl ke vzdělávání a rozvoji organizací i jednotlivců. Na mateřské dovolené jsem založila značku EAT-fit a vyrábím bezlepkové směsi. K tomu provozuji e-shop zaměřený na zdravé potraviny pro různá dietní omezení a začínám psát svůj vlastní blog.